František Dobiáš

Až do konce radostná a důvěřivá naděje

V noci z 28. na 29. prosinec 1941 se u obce Senice na Poděbradsku snesli z anglického letounu typu Halifax tři českoslovenští parašutisté z Londýna. Tvořili tak zvanou skupinu Silver A. Jejím velitelem byl nadporučík Alfred Bartoš. Dále to byl rotmistr Josef Valčík a telegrafista Jiří Potůček. Téže noci se u obce Nehvizdy poblíž Prahy vysadila skupina zvaná Antropoid, kterou tvořili rotmistři Josef Gabčík a Jan Kubiš, kteří později spáchali atentát a zneškodnili protektora, SS Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha, který zvlášť při svém nástupu do úřadu protektora dal v říjnu 1941 popravit řadu našich vlastenců, zvláště z kruhů vojenských.

Bartoš, Valčík a Potůček potřebovali první pomoc, a to získat křestní listy k nabytí nezbytných legitimací a tehdy potřebných potravinových lístků. Mnohé fary z přirozené obavy tuto pomoc odmítly. Na Nový rok 1942 se objevil Bartoš i v mé farní kanceláři se žádostí o vydání křestních listů pro sebe i oba kamarády. I já zpočátku odpíral tuto nebezpečnou službu. Ale po poradě se svou ženou v kuchyni a po Bartošově ujištění, že při jejich zadržení policejními orgány je nikdo nedostane živé - ukázal mi ampulku prudce účinkujícího jedu, dále miniaturu jakéhosi revolveru v šosu kabátu a nevím ještě co - odhodlal jsem se vydat mu požadované listiny. Vzal jsem je z oddacího archivu. Zněly na jména: Josef Motyčka, Josef Stříška a Miroslav Štolc. Bartoš a Valčík ve své další činnosti vskutku pod jménem Motyčka a Štolc vystupovali. Když Bartoš odcházel, požádal jsem ho, aby jakmile si potřebné listiny opatří, mi křestní listy zase vrátil, a ujednal s ním, že to bude do tří týdnů. Než křestní listy mi nevrátili.

Všichni tito tři chlapci se umístili v Pardubicích. Valčík byl zaměstnán v hotelu Veselka, a když gestapo pojalo naň podezření, prchl do Prahy, kde pak byl 27. května přímým účastníkem atentátu na zmíněného kata Heydricha. Na jeho dopadení byla vypsána veřejnými vyhláškami odměna 100.000 K. A tehdy jsem začal tušit nebezpečí. Bartoš pak vysílačkou „Libuše“, kterou obsluhoval ve Váskově lomu Hluboký v Dachově u Miřetic Jiří Potůček, vysílal do Londýna a z Londýna přijímal důležité zprávy. Hoši se pohybovali i dost neopatrně.

I nadešel ten hrozný den 27. května 1942, kdy Gabčík a Kubiš provedli v dopoledních hodinách zdařilý útok na Heydricha. Stalo se tak v Libni na jeho cestě z Panenských Břežan na Hrad. Valčík jim při tom dával znamení zrcátkem o jeho příjezdu. Heydrich byl v autě zasažen a týden nato zemřel. Bylo vyhlášeno stanné právo, celé stovky našich lidí a rodin byly denně popravovány. Rádio nestačilo chrlit jejich jména. Skuteční pachatelé nebyli ihned vypátráni. Prohlídky dům za domem, běda, kdo neměl legitimaci. Německé vedení, aby zakrylo hanbu nad nevypátranými strůjci atentátu, srovnalo se zemí vesnice Lidice u Kladna a Ležáky na Chrudimsku. Všechny muže z nich zastřelili, ženy odvezli do koncetračních táborů a děti téměř všechny zmizely v plynových komorách.

Zatím ti, co vskutku měli co dělat s odstraněním kata Heydricha, se uchýlili do krypty pravoslavného kostela v Resslově ulici v Praze. Teprve 18. června, tedy po víc jak třech týdnech, se podařilo Němcům kryptu obsadit po urputném třídenním boji, v němž se nakonec všech šest statečně odolávajících zastřelilo, když jim došla munice. Byl mezi nimi i Valčík, který měl křestní list v kapse. Při pronásledování gestapem v Pardubicích na útěku v Hronovické ulici se zastřelil i Alfréd Bartoš, jehož křestní list na jméno Josef Motyčka, mnou vydaný, padl do rukou gestapa. V oddavkovém archivu jsem stačil ještě pro všechny případy něco upravit.

Dne 29. června 1942, asi tak kolem jedenácté hodiny, přijelo namodralé auto s dvěma gestapáky a ve farní kanceláři mě zatkli. Letmo jsem se rozloučil se ženou, ze školy právě vycházely děti, i stačil jsem ještě doběhnout dát Evičce pusu - bylo jí sedm let - Miladka byla ještě ve škole a teta nebyla doma. Auto pak se mnou uhánělo přes Podhořany, Heřmanův Městec, Chrudim do Pardubic, kde na tak zvaném oberlandrátě jsem byl celé odpoledne nešetrně vyslýchán. Vše šlo velmi rychle, bylo totiž stále v platnosti stanné právo; vynesl se rozsudek smrti a večer poprava vykonána u tak zvaného zámečku. Byly mi předloženy křestní listy mnou vydané, a teď povídej! Přitom mi hrozili karabáčem a nevím, co ještě. Přiznal jsem, že jsem listy vydal, domnívaje se, že to vydávám lidem, kteří utekli ze Sudet.

I dostal jsem trochu výprasku a abych si vše důkladně rozmyslel a vypovídal znovu. Pověděl jsem zase totéž co prvé a na této výpovědi i přes všeliké hrubé nadávky a fackování jsem setrval až do konce. Kupodivu jsem dokázal být naprosto klidný, až to jednoho gestapáka rozčililo a uhodil jen proto, že se strachem neklepu. Když viděli, že stojím stále na svém, ohlásili mi, že dnes večer budu zastřelen. Ještě s nějakou mladou učitelkou, tuším Junkovou, nás za ruce připoutali k sobě, vhodili do auta a zavezli do gestapácké věznice. Bylo již šero, na nebi se hnala smutná mračna. Po vyřčení rozsudku jsem se ještě ve dveřích obrátil a docela sebevědomě jsem jim řekl, že bych nerad, aby se dopustili justičního omylu, tedy vraždy, a kdybych mohl být doma a nahlédnout do jednacího protokolu, jistě by se mnohé objasnilo.

Bylo již posedmé hodině večer, a to vždy začínalo s vyvoláváním jmen na poslední cestu. Rozzuřený gestapák vyvolal jméno a k tomu vždy zařval: „Ohne Rock!“ (Bez kabátu!), neklamná známka, že jde o popravu. Já čekal, a pořád nic, až i trochu mrzutý jsem byl, že nevolají. Člověk prostě chce takovou věc mít co nejdříve za sebou. Leč nepřišli toho večera a nevolali.

Ale příští den zajeli k nám se podívat na zmíněné dokumenty a další dny si ověřovali křestní listy u těch rodin, na jejichž jména jsem je vydal, a tak uteklo pět drahocenných dnů, kdy bylo zmírněno stanné právo (3. července 1942), a já pak už byl vyslýchán docela normálně. Řekli mi, že v něčem pravdu mám, ale ne ve všem. A poněvadž jsem trval tvrdošíjně na původní výpovědi, tedy asi čtvrtý den po uvěznění jsem byl zaveden do studeného sklepa s betonovou podlahou, musel jsem se do naha svléknout a za pravou ruku a nohu mě přikovali u plesnivé zdi k jakési rezavé rouře, načež vrchní dozorce lámanou češtinou doslova řekl: „A tady tak dlouho, dokud si pomeneš anebo cípneš.“

Nakonec mě přece jen odvázali a pustili na celu s pohrůžkou, nebudu-li zítra u výslechu mluvit pravdu.

Ale i tu jsem obhajoval původní výpověď, načež mi dali podepsat nečtený protokol. Tehdy jsem se udělal opravdu hloupým a rozmrzele jsem jim prohlásil: „Copak je na světě takové letadlo, které by z Londýna letělo k nám tolik tisíc kilometrů, nota bene ani by tu nepřistálo a zas tolik tisíc kilometrů letělo nazpět? Takový žádný stroj přece neexistuje, a proto s takovou si na mě nepřijdete!“ A tvářil jsem se dost hrubě, ano i dupl jsem si, neboť jsem vypozoroval, že Němci opravdu mají rádi hrubost a s nějakým slušným jednáním u nich nikdo neuspěl, ba naopak. A ten milý vrchní oberleutnant, jmenoval se Clages*), prohlásil polohlasně svým kolegům: „Ale tohle je opravdu nějaký blbec v téhle věci.“ A tak bylo skončeno. Ještě jsem se s nimi hádal, že i jako vězeň mám právo číst anebo slyšet, co v protokolu podepisuji. Ne, musil jsem podepsat bez přečtení, zavezen na celu a pak přes tři měsíce mi dali pokoj.

Na cele jsem byl ještě s desíti jinými spoluvězni. Cela měla jedno okno, opatřené ovšem mřížemi. Bylo vysoko od podlahy směrem k východu slunce, takže jsme se nemohli dívat, co se venku děje. Jen někdy jsem zahlédl vlaštovku nebo vrabce a záviděl jim jejich svobodu.

Teprve 14. října 1942 jsem byl přečten ještě spolu s devíti jinými na transport do hrozného Terezína (Theresienstadt). Jeli jsme rychlíkem v poledních hodinách za slunného dne z Pardubic na Prahu. S bolestí jsem myslil na to, že byť jen okamžikem, budeme projíždět mou rodnou obcí Velimí. Zahlédl jsem z dálky červenou střechu naší prosté stodoly a za dráhou na našem poli, jež jsem tak rád orával, byly shozeny hromádky řepy, leč nikdo tam. Kéž by někdo jednu tu řepu hodil oknem do vlaku, to bych si pochutnal! Takový byl hlad.

V terezínském táboře byl velitelem pověstný Jöckel. Chlap jako hora, k tomu šilhoun, nejčastěji v rozkročených botách a klacek vždy při ruce. Viděl jsem od něho dávat vězňům rány, které by žádné dobytče nepřežilo. To jsem se přesvědčil, co umí vydržet člověk, který pod takovým úderem byl ještě živ. Strava tu byla pod vší úroveň a ovšem nedostatečná. Jen ve středu jsme se těšili na trochu vydatnější sousto, a to na polosyrově uvařenou krev z nějakých jatek. Hrozný jeden navečer jsem zažil, a to když všichni vězňové jsme museli nastoupit; vybírali transport smrti asi sto padesáti vězňů, jejichž delikty nějak ještě souvisely s heydrichiádou. Vyvolávali jejich jména, museli nastoupit na vykázané místo, načež je hrozně bili. Tehdy jsem se strašně divil, že mě také nečetli, zcela určitě jsem to čekal. Ráno byl tento transport, v němž byl i můj spoluvězeň z Pardubic Telčík, veden do Bohuslavic na nádraží a odtud odvezen do Mauthausenu, kde hned byli všichni zastřeleni.

Tedy koncentrační tábor Buchenwald. Poprvé jsem slyšel toto jméno a do té chvíle jsem neměl ani ponětí, co znamenaly německé koncentrační tábory. Myslil jsem docela prostě, že zde každý vězeň dostane nějakou práci a jinak už si ho tu nikdo nevšimne. Ale hned první den jsem z dětské představy vystřízlivěl. Zavedli nás do sprchárny, kde nás dohola ostříhali a uprostřed hlavy vyholili pěšinku; odvšivili tím, že v podpaží a mezi nohama rovněž vše chlupaté vystříhali a namazali jakousi strašně palčivou mastí. Šaty a boty nám odebrali a místo nich vyfasovali pruhované trestanecké hadry a těžké dřeváky. Pak nás zavedli na tak zvaný karantenní barák, kde jsme se museli seznámit se všemi místními řády, na pravou nohavici a na prsa kabátu přišít svá trestanecká čísla. Hubenou stravu po tak dlouhé cestě jsme dostali až druhý den večer, asi čtyři zčernalé brambory, které jsem slupl i se slupkami. Na tomto baráku ponechávali jen jeden týden, kdy se nemusilo ještě do práce.

Než asi třetí den jakýsi kápo z tak zvaného „gertneraj“ přišel, že potřebuje asi sto vězňů na nějakou práci. I já jsem byl přidělen mezi ně, ale nezapomenu na ten den kolem 15. listopadu 1942. Sychravo, pršelo, bláto jílového pod kolena, dřeváky se v tom bořily a zůstávaly trčet, a musili jsme vždy dva nosit v jakýchsi neckách výkaly, které tak z celého koncentráku vyúsťovaly, a to často v poklusu. K večeru jsme musili chopit těžký balvan a zanést jej kamsi několik desítek metrů. A když kápo zpozoroval, že jsem si těžký balvan vyměnil za lehčí, přetáhl mě vší silou přes záda, až povolilo jedno žebro. Jen s vypětím jsem toho večera došel do tábora. Chtěl jsem hledat pomoc na tak zvaném revíru (jakási vězeňská ošetřovna), ale zkušení kamarádi varovali: „Nechoď, dostaneš benzínovou injekci a budeš hotov!“ Dlouho trvaly bolesti, nohy odřené a zpuchlé od nezvyklých dřeváků. Tak asi vypadalo moje přivítání v Buchenwaldu.

Nevěřil jsem, že Buchanwald přežiju. Často jsem si tiše pěl některé naše krásné písně, ale nikdy jsem nedozpíval, zvláště některé naše povzbuzující sionské, ale hrdlo se stahovalo až k zalknutí. Ano, jak je to žalmu 137.: „Při řekách babylonských, tam jsme sedávali a plakávali. Kterak bychom tam mohli zpívat píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?“ ...  Ano, nikdy jsem nedozpíval až do konce, jak se hrdlo stahovalo. To trvalo celé tři měsíce. ...

... Pak už až do konce byla tu radostná a důvěřivá naděje na zachování života, a sice, ne-li v tomto pekle, tedy na nebi tam věčně.

V Buchenwaldu po šesti měsících jsem byl propuštěn ze štráfky (představte si, já ji přežil) na politický blok, kde to bylo přece jen o něco nadějnější. V ten čas bylo povoleno posílat z domova balíčky a moje drahá ženuška pečovala, aby byly opravdu kvalitní, i když jsme doma neměli nazbyt.

Asi po čtrnácti dnech zásluhou kolegy Neumana (dlouholetého pak ministra v naší osvobozené vlasti) jsem se dostal do tak zvaného „šnajderaj“, a sice krejčovina, umístěná přímo v táboře. Konečně jsem trávil zase celé dny pod střechou a ne již v mrazech a deštích. Leč to trvalo jen tři týdny a byl jsem přečten na obávaný transport, a to do koncetračního tábora v Dachau. Patrně mi k tomu pomohla manželka, která žádala gestapo v Pardubicích o mé propuštění, načež jí řekli, že nemohu být propuštěn, ale dostanu se do výhodnějšího tábora.

A tak začátkem června 1943 jsem byl převezen do Dachau. Že by to bylo v Dachau snesitelnější, nemohu říci. I zde to byla velkotovárna na mrtvoly. Mezi jinými vězni byli zde soustřeďováni faráři, kterých nás tu bylo čtyři tisíce z různých církví a národů. Českých tu bylo kolem sedmdesáti. Z českých evangelíků tu byli Bohumír Opočenský z Kláštera, Eugen Zelený, farář z Pardubic, Miloš Bič z Domažlic a Mikuláštík z Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí. Faráři byli stísněni ve dvou barácích č. 26 a 28. Komandován jsem byl na práci na tak zvaných plantážích - pozemek asi čtyřicet korců, kde se pěstovaly náhražky čajů a koření a pak hlavně gladioly pro zázračné germánské vitamíny. Bylo tam též menší oddělení pro zeleninu, kam ku svému velikému štěstí jsem byl přidělen. Nesměl se sice vzít kupříkladu ani jediný kedluben nebo karfiol a jiné, ale lupení z toho se mohlo jíst. Hlad byl veliký. Já pracoval na dvou korcích pažitky, a té jsme se též mohli dosyta najíst. Sice to nic nevydalo. Jen to, jak se říká, prošlo, ale pocit hladu to přece jen trochu zmírnilo. I v zimě pod sněhem dala se vždy hrstka toho vyhrabat. Balíčky z domova i sem docházely, váha jejich byla neomezena, ale předpis byl do dvaceti čtyř hodin vše spořádat. S blížícím se koncem války jich ubývalo, železnice byly od bombardování z velké části zničeny a doprava vázla. I na to jsem pamatoval, a tak jsem si předem nasušil několik krajíčků chleba a schoval je pro chvíle nejhorší.

Poměry v táboře se horšily den ze dne. Tábor byl přeplněn, třicet sedm tisíc se nás tlačilo na poměrně malé ploše, hladem zmíraly denně až i stovky. Barák č. 30 od ledna 1945 do konce dubna toho roku šestkrát vymřel, to znamenalo, že sedm tisíc lidí umřelo hlady. Poslední rok pak řádil tu skvrnitý tyfus, a tak každé ráno vždy několik valňáků mrtvých odváželi vězňové do krematoria. Byli jsme všichni zavšiveni a vši hnědé byly šiřiteli skvrnitého tyfu, na nějž kupříkladu dne 8. února 1945 zemřel jeden z nejlepších našich kamarádů, Jaroslav Šimsa.

Jaký div, jestliže jsme s napětím sledovali, pokud ovšem to bylo zde možné, události na bojištích, kde během roku 1944 se německé armády začaly nezadržitelně hroutit. To mělo za následek, že v koncentračních táborech gestapáci a jejich vedoucí řádili k nepopsání. Vraždili a vraždili. Celé transporty posílali do plynových komor; ruské zajatce, pokud se dostali do tábora, postříleli. Co nás čeká nakonec, jestli vůbec přežijeme, budilo myšlenky nejobávanější.

Vánoce 1944 jsme již prožívali ve vědomí, že na frontách mají Němci definitivně prohráno. Ale co bude s námi zde?

Konečně ten nezapomenutelný den neděle 29. dubna 1945. V táboře nebylo vidět živé duše, vše bylo zalezlé v barácích, jež se třísly, a okna drnčela od ran z děl a od výbuchů pum vrhaných z letadel. Všechna čest Američanům, tolik okolních budov zbombardovali, ale tábor ušetřili. V poledne toho dne se roznesla zpráva, že na hlavní strážné věži vlaje bílý prapor – znamení, že vedení tábora se vzdává Američanům. Napětí naše bylo nepředstavitelné. Němci již nemohli tábor vyhodit do povětří, nestačili na to, rovněž naše evakuace pro ucpání všech cest armádou se nemohla uskutečnit.

Toužebná chvíle nastala o půl šesté hodině večerní, když se první americký voják zjevil u ostnatých drátů a za ním pak další a další. Všechno se vyřítilo ven z baráků a všeobecný jásot nebral konce. Hymny různých národů zněly nepředstavitelně dojemně. První američtí vojáci, kteří vnikli dovnitř tábora, byli za velkého hlaholu nošeni na ramenou vychrtlými ubožáky. Dojemné bylo, když jeden vojín dal pokyn ke ztišení a pronesl děkovnou modlitbu. I slunci toho dne jako kdyby se nechtělo zapadnout. Pořád zpod lehkých mraků jako by se usmívalo.

Po třech týdnech našeho kýženého osvobození nás odvezli Američané na svých autech do Plzně. Bylo nás skoro tři tisíce Čechů. Z Plzně pak couravým nákladním vlakem jsme byli odvezeni do Prahy. Týž den jsem se byl ohlásit u Synodní rady, kde kupodivu tehdejší úřednictvo mě přijalo dost všedně. Zato ale tehdejší synodní senior dr. Křenek, když jsem mu řekl, že nehodný syn církve se vrátil, mě přerušil a plamennými slovy mě zasypal: „Nikoliv nehodný syn církve, ale jako ten, který jí a celému národu prokázal čest a neocenitelné služby...“ atd. –- víc jak deset minut nevšední proslov, a když zjistil, že nemám v kapse ani haléře, vyzval pokladníka, aby mi vyplatil tři tisíce Kčs, ovšem tehdejší měny.

Na cestě domů jsem se stavil ve Velimi pozdravit svoji máti a sestru Růženu. Přijetí bylo víc než dojemné. Druhý den maminka sjednala auto (menší nákladní, neboť jiné nebylo), a že pojede se mnou k mým nejdražším v Semtěši. Na cestě u Malína byla ještě trocha ruských koní s menší vojenskou posádkou. Pojednou mě spatřila ruská vojačka a v přesvědčení – byl jsem ustrojen v německé vojenské uniformě -, že jsem německý voják, mě chtěla zastřelit. Nerozuměla mé obhajobě, že jedu z koncentračního tábora, a jen chtěla střílet. Teprve ruský důstojník porozuměl. Hned zakročil, a já znovu vyvázl z nebezpečí smrti.

Ach, to dojemné setkání s těmi mými nejmilejšími doma po třech letech.

Večer pak přišli i někteří presbyteři, a zapomenuv, že nejsem v koncentráku, tykal jsem jim.

Dne 10. června mě pak uvítal celý semtěšský sbor v přeplněném kostele za přítomnosti bratra seniora Gustava Adolfa Molnára z Trnávky. Kázal Josef Závodský z Přelouče. Ostatní faráři se připojili k hřejivým pozdravům a já pak zakončil děkovným proslovem za mnohou Boží pomoc a ochranu.

 

* Na podzim 1944 byl Clages poslán Hitleren do Budapešti, aby se podílel na únosu syna gen. Horthyho. Při pokusu o únos přišel život. (http://opatovice.xf.cz/Dokumenty/Heydrich_52-60.pdf)

 

Z pamětí seniora a faráře Františka Dobiáše ze Semtěše,
kapitola „Moje vězení od 29. června 1942 do 20. května 1945“.

Pramen: Evangelický kalendář 1999, ročník LXXIX,
vydal Kalich, nakladatelství a knihkupectví, s.r.o., Praha 1998, str. 76 - 83.

home - back - zpět